Řím je bez papeže. Vše je pro mne shrnuto do těchto čtyř slov. Když říkám Řím, nemluvím jen o městě, jehož je papež biskupem. Říkám Řím, jako bych řekl svět, abych uvedl skutečnou realitu.
Ačkoli je tam papež fyzicky, ve skutečnosti tam není, protože nevykonává roli papeže. Je zde , ale neplní svůj úkol jako nástupce Petra a Kristova vikáře. Je tu Jorge Mario Bergoglio, ale vůbec tu není Petr.
Kdo je papež? Definice se mohou lišit v závislosti na tom, zda chcete zdůraznit historický, teologický, nebo pastorační aspekt. Ale v zásadě je papež nástupcem Petra. A jaké úkoly dal Ježíš apoštolu Petrovi? Na jedné straně „pást ovce mé“ (Jan 21, 17); na druhé straně „cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a vše, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Mt 16,19).
To musí papež dělat. Dnes však není nikdo, kdo by tento úkol plnil. „A ty, jakmile se obrátíš, utvrzuj své bratry ve víře“ (Lk 22, 32), říká Ježíš Petrovi. Ale dnešní Petr své ovce nesytí a neutvrzuje je ve víře. Proč? Někdo odpoví: protože Bergoglio nemluví o Bohu, ale pouze o migrantech, ekologii, ekonomice, sociálních otázkách. Není to tak zcela . Ve skutečnosti Bergoglio také mluví o Bohu, ale z celého jeho kázání vychází Bůh, který není Bohem Bible, ale padělaným Bohem, řekl bych, že je to Bůh ochromený, nebo ještě lépe - přizpůsobený. K čemu? K člověku a jeho požadavku, že má právo žít, jakoby hřích neexistoval.
Bergoglio samozřejmě postavil sociální otázky do centra svého učení a až na občasné výjimky se zdá být zachvácený stejnými posedlostmi jako současná kultura, v níž dominuje politická korektnost, ale domnívám se, že to není ten hluboký důvod, proč je Řím bez papeže. I když chceme preferovat sociální otázky, stále musíme mít autenticky křesťanskou a katolickou perspektivu. Otázka týkající se Bergoglia je jiná, je to odklon od teologické perspektivy. A to ze zcela konkrétního důvodu: protože Bůh, o kterém Bergoglio mluví, je zaměřen nikoli na odpuštění, ale na zproštění .
V Amoris Laetitia čteme, že „Církev musí doprovázet své nejkřehčí děti s péčí a starostí“. Je mi líto, ale tak tomu není. Církev má za úkol hříšníky obrátit.
Podobně v Amoris Laetitia čteme,: „Církev neopomíjí ocenění konstruktivních prvků v situacích, které dosud neodpovídají, nebo již neodpovídají jejímu učení o manželství“. Je mi líto, ale jsou to dvojznačná slova. V situacích, které neodpovídají učení církve, budou existovat také „konstruktivní prvky“ (ale v jakém smyslu?). Církev však nemá za úkol tyto prvky vylepšovat, ale přivádět k božské lásce, ke které nezbytně patří zachovávání Božích přikázání.
V Amoris laetitia také čteme, že lidské svědomí „může rozpoznat nejen to, že situace objektivně neodpovídá na obecný pokyn evangelia; může také s upřímností a poctivostí rozpoznat, jaká je v tuto chvíli velkorysá odpověď, kterou lze nabídnout Bohu, a s jistou morální jistotou zjistit, že toto je dar, který sám Bůh požaduje uprostřed konkrétní složitosti limitů, i když neodpovídá plně objektivním ideálům“.
Opět se jedná o nejednoznačnost. Za prvé: neexistuje žádný „obecný návrh“ evangelia, kterého by se člověk mohl držet podle okolností tu více tu méně. Existuje evangelium s velmi přesným obsahem, jsou zde přikázání s jejich naléhavostí. Za druhé: Bůh nikdy nemůže žádat, abych žil v hříchu. Za třetí: nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k „určité morální jistotě“ v tom, co Bůh „vyžaduje uprostřed složitosti konkrétních limitů“. Takovéto vymyšlené kouřové výrazy mají jediný účel: legitimovat morální relativismus a znevažovat božská přikázání. Výmluvy jako žet ento Bůh se více než cokoli jiného zavázal k očištění člověka, že tento Bůh při hledání polehčujících okolností se zdržuje přikazování a dává přednost porozumění, nebo tento Bůh „je nám blízký jako matka, která zpívá ukolébavku“, a tento Bůh, který není soudcem, ale je „blízkostí“, tento Bůh, který mluví o lidské „křehkosti“, a nikoli o hříchu, tento Bůh jenž se sklonil k logice „pastoračního doprovodu“ to všechno je pouze ubohou karikaturou Boha Bible.
Neboť Bůh, Bůh Bible, je trpělivý, ale nikoliv laxní; je milující, ale ne tolerantní; je uznalý, ale ne vstřícný a přizpůsobivý. Jedním slovem, je Otcem v nejplnějším a nejautentičtějším smyslu tohoto pojmu. Bergogliovo pojetí Boha se místo toho jeví jako představy které chová tento svět: ten často sice nezavrhuje zcela myšlenku na Boha, ale odmítá ty jeho vlastnosti, které nejsou zcela v souladu s překypující tolerancí. Svět nechce skutečného otce, milujícího do té míry, že je také soudný, ale něco jako kamaráda; nebo ještě lépe, spolucestujícího, který nechává věci plavat se slovy: „Kdo jsem já, abych soudil?“.
Jednou jsem napsal, že u Bergoglia vítězí vize, která převrací tu skutečnou: je to vize, podle níž Bůh nemá žádná práva, ale pouze povinnosti. Nemá právo přijímat důstojnou úctu. Má však povinnost odpouštět. A na druhé straně člověk nemá žádné povinnosti, pouze práva. Má právo na odpuštění, ale ne povinnost obrácení. Jakoby mohla existovat u Boha samozřejmá povinnost odpustit a u člověka nárok na odpuštění. Proto se mi Bergoglio, líčený jako papež milosrdenství, jeví jako nejméně milosrdný papež, jakého si lze představit. Ve skutečnosti opomíjí první a základní formu milosrdenství, která přísluší i jemu samotnému: kázat božský zákon a přitom upozorňovat lidská stvoření z pozice nejvyšší autority na jedinou cestu ke spáse a věčný život. Pokud Bergoglio pojal „boha“ tohoto druhu - což záměrně označuji malými písmeny, protože to není Jeden a Trojjediný Bůh, kterého milujeme - je to proto, že pro Bergoglia neexistuje vina, za kterou musí člověk žádat o odpuštění, ani osobní ani kolektivní, ani dědičná, ani aktuální. Pokud však nedojde k hříchu, neexistuje ani vykoupení; a bez nutnosti vykoupení nemá Vtělení smysl, natož spásné působení jediné archy spásy, kterou je svatá Církev. Člověk si klade otázku, zda ten „bůh“ není spíše simia Dei, Boží opice - satan, který nás tlačí k zatracení, právě když popírá, že hříchy a zlozvyky, které nás pokoušejí, mohou zabít naši duši a odsoudit nás k věčné ztrátě Nejvyššího dobra.
Řím je tedy bez papeže. Pokud to však ve vatikánské dystopii od Guida Morselliho (román s názvem Řím bez papeže) bylo fyzicky, protože tento imaginární papež odešel žít do Zagarola, dnes je Řím bez papeže skutečností mnohem hlubší a radikálnější. Už cítím námitku: ale jak můžete říci, že Řím je bez papeže, když František je všude? Je v televizi a v novinách, na obálkách Time, Newsweek, Rolling Stones, dokonce i Forbes a Vanity Fair. Je na stránkách a v nesčetných knihách. Každý s ním má rozhovor, dokonce i sport Gazzetta dello sport. Snad nikdy nebyl papež tak přítomný a tak populární. Odpovím: je to pravda, ale je to Bergoglio, není to Petr. Určitě není zakázáno, aby Kristův vikář jednal s objekty světa, právě naopak. Křesťanská víra je vtělená a Bůh křesťanů je Bůh, který se stává člověkem, stává se dějinami, proto se křesťanství vyhýbá excesům spiritualismu. Jedna věc je být na světě, a druhá stát se takovým, jako je svět. Když Bergoglio mluví stejně jako svět, přiměl Petra, aby se vypařil, a postavil se sám do popředí.
Opakuji: svět, náš svět zrozený z revoluce roku 1968, nechce skutečného otce. Svět dává přednost kamarádovi. Učení otce, je-li skutečným otcem, je náročné, protože ukazuje cestu ke svobodě v odpovědnosti. Je mnohem pohodlnější mít vedle sebe někoho, kdo vám bude dělat společnost, aniž by něco požadoval. A Bergoglio dělá právě to: ukazuje Boha, který není otcem, ale společníkem. Není náhodou, že Bergogliova „odcházející církev“, stejně jako celý modernismus, má ráda sloveso „doprovázet“. Je to putovní církev, která vše ospravedlňuje (prostřednictvím zkreslené koncepce rozlišování) a nakonec vše relativizuje. Důkazem je úspěch, který Bergoglio sbírá mezi odloučenými, kteří se cítí potvrzeni ve své svém „odloučení, zatímco sousedé, zmatení, se vůbec necítí potvrzeni. „Běda, když o vás všichni mluví dobře“ (Lk 6,26). „Blaze tobě, když tě lidé nenávidí a když tě zakazují, urážejí a pohrdají tvým jménem jako nechvalně proslulým kvůli Synu člověka“ (Lk 6,22).
Každou chvíli se do popředí dostává pověst, že i Bergoglio, stejně jako Benedikt XVI., pomýšlí na rezignaci. Nemyslím si, že by měl něco takového v plánu, ale problém je v něčem jiném. Problém je v tom, že Bergoglio se ve skutečnosti stal protagonistou procesu uvolňování z Petrových povinností. Již jsem jinde napsal, že Bergoglio se nyní stal kaplanem Organizace spojených národů, a věřím, že tato volba má bezprecedentní závažnost. Ještě závažnější než jeho politicky korektní dodržování agendy OSN je však to, že se vzdal rozhovorů s námi o Bohu Bible a že Bůh v jeho kázání je Bůh, který omlouvá, ne ten, kdo odpouští. Krize otcovské postavy a krize papežství jdou ruku v ruce.
Stejně jako otec, odmítnut a demontován byl přeměněn na generického společníka, který nemá žádné nároky na označení cesty, stejně jako papež přestal být nositelem a interpretem objektivního božského zákona a raději se stal jednoduchým společníkem. Petr se tak odpařil, právě když jsme ho nejvíce potřebovali, aby nám ukázal Boha jako všestranného otce: milujícího otce ne proto, že je neutrální, ale proto, že je soudný; milosrdný ne proto, že byl tolerantní, ale proto, že se zavázal ukazovat cestu ke skutečnému dobru; soucitný ne proto, že je relativista, ale proto, že touží ukázat cestu ke spáse.
Poznamenávám, že protagonismus, kterému se bergogliánské ego oddává, není nový, ale vrací se z velké části k novému koncilnímu antropocentrickému přístupu, který vychází z toho, že papežové, biskupové a duchovní postavili sebe před svou posvátnou službu, svou vůli před vůli církve, svoje vlastní názory před katolickou ortodoxii, jejich vlastní liturgické extravagance stojí před posvátností obřadu. Tato personalizace papežství se stala výslovnou od doby, kdy se Kristův vikář, který se chtěl prezentovat jako „jeden z nás“, zřekl plurale majestaticum, s nímž dokázal papež mluvit nejen za sebe, ale společně se všemi svými předchůdci i samotným Duchem svatým.
Přemýšlejme o tom: ono posvátné My Pia IX., díky kterému jsmese chvěli při vyhlašování dogmatu o Neposkvrněném Početí a sv. Pia X. při odsuzování modernismu, by nikdy nemohlo být použito k podpoře modlářského kultu Pachamamy, ani k formulování dvojznačností Amoris laetitia nebo indiferentismu Fratelli tutti. Pokud jde o proces personalizace papežství (ke kterému významně přispěl nástup a rozvoj hromadných sdělovacích prostředků), je třeba připomenout, že existovala doba, alespoň do doby Pia XII., kdy nezáleželo věřícím na tom, kdo je papež, protože v každém případě věděli, že ať to byl kdokoliv,vždy učil stejnou nauku a odsuzoval stejné bludy. Při potlesku papeži netleskali ani tak osobě, která byla v tu chvíli na svatém stolci, ale papežství, posvátnému kralování Kristova vikáře, hlasu Nejvyššího Pastýře, Ježíše Krista. Bergoglio, který se nerad prezentuje jako nástupce knížete apoštolů a v Papežské ročence zrušil titul Kristova vikáře, a tak se implicitně odděluje od autority, kterou náš Pán svěřil Petrovi a jeho nástupcům. A to není pouhá kanonická otázka. Je to realita, jejíž důsledky jsou pro papežství velmi vážné.
Kdy se Petr vrátí? Jak dlouho zůstane Řím bez papeže? Je zbytečné klást si otázky. Boží plány jsou záhadné. Můžeme se modlit k Nebeskému Otci pouze tak, že řekneme: „Buď tvá vůle, ne naše. A smiluj se nad námi hříšníky.“
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=rim-je-bez-papeze
https://www.aldomariavalli.it/2021/02/21/rome-is-without-a-pope-roma-senza-papa-anche-in-inglese/
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára